Blavatská a theosofie

 1. Mládí
 2. Cesty
 3. Spiritualismus
 4. Blavatská a Mistři
 5. Blavatská a Olcott
 6. Založení TS
7. Odhalená Isis
 8. HPB a HSO v Indii
 9. Rozpory a obvinění
10. Poslední čtyři roky
11. Smrt v Londýně
12. TS po smrti HPB
13. Úvod k theosofii
14. Theosofická pečeť
15. Lidská těla – principy
16. Éterické tělo
17. Astrální tělo
18. Život po smrti
19. Mentální tělo
20. Kauzální tělo
21. Skupinové duše
22. Funkce kauzálního těla
23. Planetární řetězce
24. Citáty z Blavatské

Index  E-mail  Předmluva Autorovy stránky  Můj bíbr Kabala česky Hledači azylu

   Tyto stránky jsou také o theosofii, nauce o níž její četní exponenti (včetně mne samého) prohlašují, že zde vždycky byla aspoň v nějaké podobě.

  Jsou rovněž o reinkarnaci neboli znovuzrozování, což je koncept vlastní nejen vyznavačům buddhismu a hinduismu, ale například také kmenům v Asii, západní Africe, severní Americe, či Austrálii.

   Lidé si občas pletou reinkarnaci s tzv. metempsychózou neboli transmigrací duší. Toto se nachází zejména v náboženských formách buddhismu, nikoliv ale v jeho esoterickém učení. V zásadě, transmigrace znamená, že se duše může převtělit v cokoliv živého neboli, tak jak to naleznete ve Švejkovi:
"jeden indickej císař se proměnil po smrti v prase a když to prase zapíchli, proměnil se v opici, z opice se stal jezevcem a z jezevce ministrem..."
V esoterickém učení se takovýchto forem převtělování nedopátráte.

Čistou formou reinkarnace se zabývali už dávní antičtí filosofové jako Pythagoras, Platón či Sokratés, jakož i překvapivě dlouhá řada současných myslitelů, jak si ještě ukážeme.

    Tyto stránky jsou o celých sériích životů a o řetězcích světů na nichž se odehrává vývoj lidstva, ale také zvířat, rostlin, minerálů a dokonce i těch bytostí, které naše nedokonalé vjemové orgány nedokáží postihnout a které tudíž existují hlavně jen v mýtech mnoha národů.

    Kde to začalo, kam to vše vede? Co vesmír? Byl zde vždycky nebo se periodicky opakují jeho manifestace? Těmito, i četnými jinými otázkami, se zde budeme zabývat.

Tyto stránky jsou o Madam Blavatské, H.P.B., jak se tato ruská šlechtična stala známou v západním světě.


Jelena Petrovna
Blavatská
(1831-1891)




    
Kdo jsem?
Křest mé knihy o
                            Blavatské a theosofii  
 Jmenuji se Vojen Koreis. V různých vyhledávacích programech se také mohu objevovat jako Voyen Koreis, kteroužto verzi svého jména jsem přijal proto, abych usnadnil jeho výslovnost lidem v zemi kde žiji. Tou je už déle než 40 let Austrálie, konkrétně město Bribane. Zde jsou moje autorské stránky, v češtině i angličtině:
http://www.voyenk.com/

    Počátkem roku 2013 jsem vydal knihu o Blavatské a theosofii, která byla pokřtěna v den mých sedmdesátých narozenin, které připadají na den svatého Valentýna (vlevo). O tom, jak došlo k tomu, že jsem se v takovýto den narodil a dokonce v městě všech měst Londýně, se můžete dočíst na těchto mých stránkách Můj bíbr. Kniha stejného názvu už také vyšla a pracuji intenzivně na její anglické verzi. Předtím jsem v češtině vydal ještě knihy Kabala: nadčasová filosofie života a Poutníci v čase. Kromě toho jsem napsal několik jiných knih a divadelních her v angličtině, jakožto i mnohé překlady, včetně některých prací bratří Čapků. Nedávno jsem také vydal humoristický román Hledači azylu v nebi: Mefisto a Feles, který naleznete a můžete si zdarma stáhnout ZDE. Na stránce se také nachází ukázka a vede odtud linka k mému překladu slavné básně Edgara Allana Poea The Raven, kterýžto název překládám tak jak přeložen být má a sice Krkavec. Tedy nikoliv Havran, což je chyba kterou činily až donedávna generace překladatelů, včetně těch nejznámějších básníků.

    Theosofií a kabalou se zabývám prakticky od chvíle kdy jsem po invazi armád bratrských zemí v 68 roce opustil někdejší Československo, v němž jsem vyrostl. Teprve tehdy to totiž bylo možné ─ marxistická ideologie nedovolila aby se tiskly knihy z nichž se člověk takovéto věci může dozvědět. V roce 1978 jsem se stal členem Theosofické společnosti, nějaký čas poté i lektorem při přednáškových večerech společností pořádaných. V pozdějších letech jsem ale jako člen společnosti aktivním nebyl, následkem čehož mohu dnes snad říci, že můj pohled na toto pro mnohé lidi kontroverzní téma mohl takto nabýt větší objektivity.
    Moje výtvarnické zázemí mi také umožňuje být výhradním designerem těchto stránek. Protože moderní výtvarnictví, zejména ve svých začátcích, bylo úzce spjaté s idejemi theosofie, věřím v to, že budu proto schopen docílit určité celistvosti v tomto, snad nejrozsáhlejším projektu, k jakému jsem až doposud uvázal.

    Co je theosofie?

    Přesná definice neexistuje prostě proto, že každý z nás jsme zcela unikátní bytostí a proto také máme každý svou vlastní interpretaci; každý z nás prostě chápeme věci trochu jinak. Někdy i hodně jinak. Mám-li ale generalizovat, potom musím prohlásit, že je theosofie školou filosofie, školou prastaré moudrosti, která zde je a vždy byla, i když moderní doba ji jaksi přehlíží. Lze to říci také jiným způsobem. Jedná se o tu pravdu, která více či méně ukrytá, stojí za všemi náboženskými systémy (mezi něž počítám i materialismus), které si kdy lidstvo vypěstovalo. Theosofie je zároveň vědou, i když není takovým druhem vědy, jaký se pod tímto výrazem dnes běžně chápe; tedy vědy založené na myšlení analytickém. Theosofie si vyžaduje syntetický způsob myšlení, přičemž nestojí a nikdy nestála na víře, což právě je typické pro náboženství. Analytická věda v zásadě rozebírá na menší a menší kousky vše to, co nás obklopuje, tedy materiální svět. Člověk je ale schopen dohlédnout dál než za hranice které nám vytyčuje hmota a právě o to v theosofii jde: zkoumat to, co se za těmito hranicemi nachází.

    Kromě materialismu, který je ale také založen na víře, ostatní náboženské systémy tohoto světa stojí na jednom jediném výroku: v těle člověka se skrývá duše a ta je nesmrtelná. Theosofie se ale na to dívá jinak a jaksi obráceně—theosof vám řekne, že člověk JE duší, která má tělo. Navíc ještě to, že těch těl má člověk několik, každé z nich uzpůsobené k tomu být schopno žít a pohybovat se na některé z rovin existence, jimiž v průběhu svého evolučního vývoje prochází.

    Jak se to má s reinkarnací?

    Je tomu stěží půldruhého století, kdy v západním světě se o reinkarnaci prakticky vůbec nic nevědělo. Ne, že by tomu tak bylo odjakživa, pouze asi půldruhého tisíciletí. Dnes se už ví, že dokonce i raná křesťanská víra, jejíž představitelé se později zasadili o to, aby reinkarnace se ztratila skoro beze stopy z z dohledu věřících křesťanů, brala reinkarnaci jako fakt. Konšely konané v rozmezí pár set let, zhruba mezi 4. a 6. stoletím, ale prostě dospěly k rozhodnutí víru v reinkarnaci potlačit. Proč? Zřejmě převládly obavy z toho, že by takováto víra vedla k ledabylosti, k ochablosti. Znaky toho konečně lze spatřit u obyvatelstva zemí, kde je víra v reinkarnaci rozšířená; ať už na to dnes tolik rozšířená politická korektnost nahlíží jakkoliv! Biskupové a podobní církevní hodnostáři se tehdy přičinili a to důkladně, takže téměř všechno zavánějící reinkarnací prostě zmizelo ze všech spisů. Nebylo to v té době zase tak těžké něco takového dokázat. Písemností nebylo v oběhu zase tak příliš mnoho, lidí, kteří uměli číst a psát rovněž ne. Postarat se o to, aby ti kteří budou v kostelích kázat běžným lidem měli k dispozici jen “čistý materiál”, se tak  dalo zařídit poměrně snadno a téměř dokonale. Zůstalo jen pár celkem sporných míst v bibli, která nejspíš unikla zrakům cenzorů.

    V poslední čtvrtině 19. století se vynořila Jelena Petrovna Blavatská, která společně s Henrym Steel Olcottem a Williamem Quan Judgem založila v roce 1875 v New Yorku Theosofickou společnost. Doktrína, kterou tato ruská kněžna předložila západnímu světu, je založena na jejích skvělých znalostech východních filosoficko-náboženských směrů, zejména esoterického hinduismu a buddhismu.


    Vliv Blavatské

    S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. To by se mohlo mnohým zdát být příliš odvážným prohlášením. HPB, jak se jí už za jejího života běžně říkalo, byla totiž postavou nanejvýše kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je ale obrovský, i když z velké části zneuznaný. Může za to jednak její povaha, o níž lze jen říci, že byla nevyzpytatelná, také ale to, že svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí.
   
    V zemích Čech a Moravy se toho o Blavatské příliš mnoho neví. Pokud o ní lidé slyšeli, potom spíše v negativním smyslu. Minulý režim nebyl nakloněný ani věcem rázu duchovního, ani ruské aristokracii. Nacisté před ním naopak ukradli z theosofie co se dalo využít k jejich cílům, jako například árijskou rasu (tímto jménem totiž theosofie označovala jednu z tzv. kořenových lidských ras). Nacistům se také podařilo skoro úplně pokrýt špínou prastarý, původně nesmírně čistý a ohromně potentní symbol hákového kříže a to pouze tím, že jej obrátili naruby. Takové věci se v okultním světě dějí ─ jako všude jinde jsou zde kladné a záporné stránky, bílá a černá magie, chcete-li. Zneužít se dá téměř všechno, stejně jako lze věcí a situací kladně využít. Theosofie Blavatské je a vždycky byla o tom kladném, o hlasu ticha. Hlas ticha je jedním z mála knižních titulů z pera Blavatské, které kdy v Česku vyšly (Nakladatelství Zmatlík a Palička ve 20tých létech minulého století, vpravo).
 
    Pouhých deset let uplynulo po smrti Blavatské a Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem a W.Q. Judgem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století. Pokud jde o umění, potom různé, náhle se vynořivší směry, jakými jsou dadaismus, surrealismus, abstraktní expresionismus, projevující se v malířství, sochařství, architektuře, hudbě, jevištní tvorbě, atp., vděčí za mnohé theosofii. Téměř vše, co vzniklo v moderním umění zhruba od konce 19. století, až do doby po první světové válce, dědictví čehož se táhne jeho dějinami dodnes, buď přímo čerpalo z theosofie nebo se aspoň o ni zblízka otřelo. Ke kulminaci došlo kolem roku 1910, asi dvacet let po smrti Blavatské. Například Kandinského významný spis O duchovnosti v umění (1911) je jasným svědectvím toho, že jeho autor si dobře prostudoval práce Blavatské, Sinnetta, Besantové, Leadbeatera, atd. Jména známých osobností,  které ovlivnila theosofie, si ukážeme na jiném místě. Postupně, budete-li se dále probírat těmito stránkami, zde také naleznete jiné ukázky umění, které za svůj vznik vděčí theosofii.

    Zatím si povíme ještě něco, co by nás mohlo zejména zajímat jako Čechy. Ve světě daleko nejznámější dva čeští malíři Alfons Mucha a František Kupka měli oba velice blízko k theosofii. Obrazy Františka Kupky zejména, už v jeho raném období kolem roku 1890, byly často zcela jasně inspirovány theosofickými náměty a myšlenkami; později už byly přímo založeny na teoriích z theosofie převzatých. Snad vůbec nejzajímavější je to, že všichni čtyři umělci, které jmenují různí teoretikové umění jako možného prvního abstraktního malíře, tj. Kandinskij, Mondrian, Malevič a Kupka, byli theosofy. Byl jím i Jackson Pollock, který téměř o půl století později přišel se zcela novými metodami techniky abstraktní malby. Proto také naleznete reprodukce několika děl těchto malířů na spodku této stránky. Seznam lidí, kteří buď přímo patřili mezi členy Theosofické společnosti nebo k ní měli velmi blízko, je vskutku impozantní. Už proto těm lidem, kteří (zejména v Česku) na tuto "pseudovědu", jak theosofii s oblibou nazývají, hledí okem podezíravým či přímo pohrdavým, musí někde něco podstatného unikat...

    Více o tom, jak jsem si ve svém hledání nalezl cestu k theosofii píši v Předmluvě.
  Můžete také přejít rovnou k životopisu Blavatské, o němž jsem přesvědčen, že je zdaleka tím nejúplnějším ze všech, které až doposud byly v češtině vydány.

      

František Kupka: Počátky života


Alfons Mucha: Zvířetník


Vasilij Kandinskij: Kompozice č. 4


Roerich: Himalaje


Vasilij Kandinskij: Modrý jezdec


Piet Mondrian: Červený strom

Copyright © Voyen Koreis 2016